Přijímačky na VOŠ – 2009 – Podvod nebo komedie ?<

Přijímačky na VOŠ - 2009 - Podvod nebo komedie ?

Co ten nazev, co se dělo? Znáte film
Chyť mě, jestli to dokážeš“ ?
Co když se z žáka stane profesor? a ještě, když má složit příjímací zkoušky a co více, kluk ve třídě kde jsou skoro samý ženský? Ryskovat vyhození ze školy ještě dříve než vás přijaly, to je hustý!
Podívejte, pročítejte a smějte se…

 

Přijímačky na VOŠ – 2009 – Podvod nebo komedie ?

Ne, není to parodie na „Chyť mě jestli to dokážeš“, ale byl to momentální zkrat v hlavě a improvizace s napětím do poslední chvíle.
Primák Slavomír

 

Přijímačky na VOŠku

Dějství: VOŠSVJ, Svatojánská kolej, Vyšší odborná škola pedagogická Svatý Jan pod Skalou 1 Beroun, Dálkaři studenti dálkového studia,přijímačky.
Obec: Svatý Jan Pod Skalou,
Akt: Přijímací zkoušky a pohovor
Datum a čas: 6.6.2009 ráno 8:02

 

Třída se plní nervozitou

Třída je prázdná, otevřené okno, aby se větralo, trocha více kyslíku bude potřebno.
Postupně přicházejí první uchazečky, plní prostřední lavice a hlavně ty zadní, dále od katedry.
Skupinka pěti od Berouna sedí téměř pohromadě, pak ještě pár si jich sedá dozadu, ať nejsou v předu. Na ty další nezbývá mnoho volby, do první lavice to ne!, a k někomu si přisednout? ale ke komu?
Nikoho neznám, o čem si povídat. Druhá řada přijde vhod, ale vedle dveří, přeci jen není to přimo před katedrou, tak je to dobré.
Osm hodin pryč a před tabulí je prázdno. Kdo přijde, jaké to bude, všichni se baví, si povídají a a co já, jak je, jak je mě?
Oni jsou snad všichni vpohodě? Nojo když jsou tu kamošky, to je jim hej, možná si pak i navzájem poradí. Ve mě se to všechno klepe. Ne to není tréma, to není stres, jen nevím co bude a co se chce, jsem tu vůbec správně?

 

Nervózní blondýnka

Rozlížení po třídě, hledání záchytných bodů, mnoho otázek, ale žádné odpovědi, vše je nové, jiné, veliké. O co se zachytit?, jen ať už to začne, nebo ať už to skončí, to čekání, na co čekáme? snad jsme tu už všichni ne?, třída se už neplní, přišli jsme včas a na chodbě taky nikdo nestojí. Školní zvonek nezvoní, tak na co čekáme? Všechno kolem sebe mam prohlídnuto prostudováno tisíckrát dokola, na co se tedy čeká. Koukám před sebe, lehce vlevo směrem ke katedře a nic se nemění.
Otáčím se za pravým ramenen, tam je někdo nový, někdo v obleku. Tmavé vlasy, šedé sako, je ve dveřích nakročený. Rozlíží se po třídě a jakoby si každého měřil, kontroloval. Párkrát kolem dokola, koukl se i několikrát na mě, jako by mě přeskočil, ale všimnul si mě. Kdo to je?, nikomu se nedívá do očí.
Tak teď to začne ? Kdo to je? má tak zvláštní pohled. „To je učitel“ vylítlo ze mě jen polohlasně. PTěch pár slabi uvnitř zadunělo, poohlédl se ke mně, jako když se otočí celá vež! a co teď přijde? Co bude ? Nádech na uklidnění nepomáhá, další slova písmena uvnitř jsou zastavena, raději ne, nemluvím, nebo se něco stane!

 

Třída je téměř plná

Jen pár volných míst ve dvou zadních lavicích a také tady ve předu u dveří. Jeden kluk a jinak samý ženský. Hučí, povídají si, usmívají se, ale některý jsou potichu a přemýšlejí. Jedinej kluk, hezky vprostřed řady a téměř vzadu, přelétnu ho pohledem a ještě jednou se rozhlédnu. Nikomu nekoukat do očí, jen ať nesledují oni mě, každý má to své, myšlenky, otázky, nervozitu i stresy. Mám nakročeno do zadnější lavice k oknu, je tam volno, moc možností není.

Kateřina s kterou jsem přijel, že složím přijímací zkoušky, si již kněkomu přisedla. To je zrada, kdo mi bude radit?
Věkově, podle kategorie tu dámy sedí jako hory v Českém ráji, téměř tak srovnané, úhledně žádná moc nepřečnívá, sem tam nějaká starší, dejme tomu manika, ale vpředu jsou dvě, tři menší skaliska.

 

Vnímám blondýnku

Blondýna, světlé vlasy, nápadně odbarvené, to nelze přehlédnout, nesmím se zastavit pohledem, to ne, to nejde.
Už si mě všimli, stojím tu moc dlouho, nejedna se podívala, kdo že to ve dveřích stojí.
Mladá světlovlasá se podruhé natočila, pak zpět, nádech, hledá odpovědi, kdo že to tu stojí?

Zatvářila se divně, ušklíbla se, jakože neví a vypouští ze sebe, „To je učitel“, vtom si uvědomuje, jakým tónem to pronesla a další slova jakoby raději polkla.Ta simpatická blondýna je vystrašená.
Ještě další mě registrují.

 

Dlouhý postoj studenta ve dveřích

Stojím tu již déle a nic se neděje.
Nervozita, pohledů přibývá, v očích mají otázky, kdy to začne, kdo to tam stojí, kdo se to tam rozlíží?
Jsou vážně vystrašený, začíná se později, další otázky, je to posunuté, proč, co se děje?
Takhle nervozní je nemohu nechat. Když se tak blondýnečka podívala, témeř v strachu se pomalu potočila zpět, aby byla neviditelná, řekl jsem si,
NEMŮŽU JE NECHAT TAKHLE SE TRÁPIT, MUSÍM JIM NĚJAK POMOCI.
Má nakročená levá noha směrem ke konci třídy zůstala stát ve vzduchu.
Zato pravá se chystá k tahu, levá se vrací zpět a tělo mění celou dráhu, vykročil jsem pravou, místo do zadních lavic teď nakročil jsem přímo před katedru.
Ještě otočka, zavírám dveře a začínám své představení. Za dveřmi na chodbě je klid a teď a tady ve třídě je mé království.
Co budu moc to udělám, teď je ta správná chvíle, kdy jim mohu pomoci.

Měním se v učitele

Projdu kolem světlých vlasů, krásný modrý, ale vystrašených očí, co se choulí dolů, ještě další lavice co naslouchá klapotu mých podrážek.
Vnímám rytmus volně kmitající se levé ruky při otáčení se kolem první přední lavice.
S každým krokem jakobych si byl jistější a rázně i pomalu si vychutnávám tu atmosféru prvního příchodu učitele u přijímaček.
Mnoho očí, pohledů se dívá stejně jako kolikrát předtím, při jakékoli jiné přednášce, s otázkamy, kdo to je? co teď bude?
Jen stím rozdílem, že mám jiný směr, měl jsem jít dozadu a já si to štráduji před katedru.
Místo abych seděl ustrašený a vyjukaný, stejně jako každý jiný žáček, který čeká výstřel ze startovní pistole s kalibrem ráže „Dobrý den, jsem tu ředitel, uvolněte se a začněte“ Taková patrona vás neuvolní, naopak vás zavrtá do středu země, ale kde tam chcete hledat odpovědi a pak na výbornou napsat testy?

Jasně a suveréně si je prohlížím, ale jen nad urovní hlavy, nehlůedím jim do očí, ale jako by je přehlížím, jakoby počítám, rovnám, seřazuji, kdo vyčnívá a kdo je jaký.
Ta mlaďounká blondýnečka je jasně jiná než ostatní. V zadu je starší paní, ne o mnoho, ale vypadá rozumná a klidná. Všechny dámy již mě odhadli, kdo že to tu je, tak hledí a čekají.
Ve čtvrté lavici sedí Kateřina, ale ta na mě nekouká, tu to nezajímá. Zastavuji se u katedry a všechyn dámy oslovuji. Co na to Kateřina, která jediná z auta ví že jedu také na přijímačky, ale celou dobu jsem se prezentoval že budu student, co ona, co se jí honí hlavou? No nic, na ni se nedívám a hraju svoji roli.
Ženský jsou vystrašený, v tom je nemůžu nechat, trochu jim pomůžu, než se objeví, kdo se objevit má. Zatím jsem tu já a pak se uvidí.
„Dobrý den dámy. Tak vás tu vítám, jsem rád, že jste dorazily…
Jaká byla cesta, jak jste se sem těšily?…“
Pronáším pár frázovitých otázek a s každou vyřčenou větou se snažím promýšlet co budu říkat dál.
„Doufám, že se vám tu bude líbit, …“
Jak to zaonačím, nepředstavil jsem se, ale nějak to musím našroubovat, kdo jsem, ale nelhat a zaroveň neprozrazovat.
„…budeme se zde pár let potkávat, kdo je tu rád, kdo se sem těšil, kdo to tu bude mít rád?“
„Někdo tu bude pět let, někdo déle, ale to ještě uvidíme“
„Tak kdo umí anglicky?, přihlaste se“
pár rukou, hlavně vpravo vzadu se zvedlo.
„Kdo umí německy?“
něco málo uprostřed.
„A kdo umí latinsky“
nic, žádná ruka, první jazyk, druhý, ale s touhle otázkou přichází vystrašení.
„No nevadí“
Zhodnotil jsem to smutným hlasem, že bylo jasné, jak je to důležité.
Smutné vystrašené tváře, některé dámy zareagovaly, správně, že je jim jasné, že o latinu také tu poběží, ač to cítí jako podvod, hned na začátku se ptát na jazyky, tak se zatím nebouří.
Vtipné některé usazující otázky se střídají, pomalinku ten stres ze všech opadává a napětí je ve se stejném rytmu jak se ptám i odpovídám.

 

Kdo je nerózní?

Již je to dlouho a nikdo nepřichází, stále mluvím, už ani nepřemýšlín nad dalším tažením, improvizuji, ale ještě jsem se nezaptal jak jsou nervozni.
„Tak jste nervozni? jak vám je“
„Kdo je nervozní, ať se přihlásí“
„Nikod, nikdo se nehlásí, nikdo není nervozní“
no je to jasné, nikdo se nepřizná.
„Tak si uděláme test, podíváme se jak jste nervozní, dejte ruce před sebe a koukneme se“
Sám napřahuji obě ruce dopředu, že snima jako zatřesu, ale ani nemusím třesat, oni vybrujou sami!
Prsty mi skáčou jak šváby na plotně. Klepou se jak veverky na stromě!
Jak to?, vždyť já nejsem nervozni, ja přeci nemám trému, nemám obavu! Já tu hraju divadlo, já nemůžu bejt nervózní! Pravda je asi jiná, asi mám strach a tak se schovávám vepředu před ostatníma? Nojo, ale teď je to jiné, ty nevíš, ty nevíš nic, vůbec nic, ještě větší nic než oni! Sundaváš znich strach, nervozitu, usmívají se a sám letíš jak rychlík do zazděnýho tunelu! Ty nemůžeš bejt nervózní!
Ani nekoukám na dveře, ty jsou pro mě stále zavřený, raději je nesleduji, však oni se otevřou, ale teď to ještě není.
Na co se zeptat, co bych rád věděl, ale jak, na co. Uvědomuji si že nezvládnu angličtinu, jak se jich ale zeptat kdo ji umí nejlépe? Nikdo to neřekne a ani nikdo nepřizná, že mu nejde.
No nejen angličtina, ona i čeština, to bude něco, vždy%t já neumím angličtinu, češtinu, no a kdo ví co ještě nebudu zvládat na těhle přijímačkách, tak ke komu si pak sednout, od koho budu opisovat ?
Sou tu samý ženský a těm jdou jazyky vždycky lépe, mají statisticky výhodu, ale porovnání mi teď nejsou platný, takže to nebudu řešit a pokračuji ve své roli. Ještě pár vtípků, rozveselují se, teď se jim už můžu dívat téměř do očí, takovejhle pohled se mi již napoštěstí.
Teď mě poslouchají, nebojí se, hledí upřeně, možná až budu jejich spolužák je už ani nebudu zajímat, no ikdyž po téhle šarádě, kdo ví, jak to dopadne. Ale zatím je podium mé. Když chci tak se téměř všechni smějou, zmením tón a utichnou, zaleknou se, naslouchají a já to měním, jak takty v tanečních a znovu se nadechuji a oni se smějí, paráda, tak nam to spolecně jde.

Kam si sednu?

Ani ode dveří, ani od katedry jsem si nevybral žádné lepsi misto, to je mi dost lito, ono neni z čeho vybírat, nevidím žádné výhody, s kým si budu povídat, kdo mi kde bude simpaticky, komu radit a kdo mě podpoří hlavně v té anglině. Zcela jasně volná místa jsou v první a druhé řadě, vždy jedno v lavici, ale ač je to na dva kroky, tak jako by to bylo tak vzdálené. Proč? proč je to tak vzdálené, proč asi? Kam bych rád, kam ne, kam si sednu, ani to nehlas neřeknu. Kupodivu co je dál a vzadu, jakoby bylo to jednodussi a na krok blíže, než co je přímo předemnou.
Prohlížím si slečny, dámy, jen opatrně, pravidelně oddechuji, abych měl stále kontrolu nad svoji případnou nervozitou, zjištuji že jsem nervozní, nebo že bych měl strach a obavu? NE ! vždyť to nejsem já, to nemohu být já, já nervozní nebývám, mě nic nedělá problémy, jakékoli komedie, za každé okolnosti sehraju, ale, ale tady to není komedie!, tady jde o hodně, tady jde o celé zkoušky! Tady jde o všechno.
Ty jim pomáháš a sám si stoličku podkopaváš. Nástup sis vymslel dobře, ale co bude dal, to sis nerozmysle, to si nedotáh, jak odejdeš z jeviště, tady ti nepomůže ani vychr z hor, který používal ne představení Jára Cimrman. Jak to zakončíš abys nebyl prozrazený a navíc, aby se to za tebou nesvezlo. Uvědomuji si, že v tom filmu Chyť mě jestli to dokážeš ten podvod žáka učitele, to vystoupení blbě dopadlo. No rodiče si do sborovny nezavolají, maximálně mě nevemou, vyhodí, ale ta příležitost, to je něco, to se nedalo nevyužít, nechat. Udělat si srandu zahrát to a k tomu důležitá podpora a uklidnění obecenstva, no není to super šaráda.

Dveře se otevírají

Dalsí vtipné otázky a odpovědi, další úspěch, smějí se.
Vtom se dveře otvírají. A je to tady. Na takové věci se nedá připravit, zachovat chladnou hlavu, hlavně se nezastavit, nenechat na sobě nic znát.
Finis koronat opus, řekl by filozof, konec korunuje dílo, tak ať to celé nezkazím. Vždyť závěr, závěr je důležitý. Nástup, dějství, pobavit, ale konec to může zabít. Tak pěkně plynule to šlo, ale jak to zatáhneme? Ve vteřině se mi v hlavě honí různé nápady a zároveň je tam vzduchoprázdno, je to jako hledat dobrovolníky na úklid města.
Starší pán ve světlém sáčku a za ním usměvavá paní, to jsou jistě ty důležité osoby. Hledí na mě, jsou lehce zaskočeni, jdou do třídy pozdě a u katedry někdo stojí. Usmál jsem se, nádech a letí to ze mě prostě samo.
„Tak a teď dovote, abych uvítal další osobu povolanou“ Tím jsem se vyhnul uvítání a představení konkrátním jménem, neboť ani já nevím kdo to je, natož jak se jmenuje.
„… a já si půjdu k vám někam přisednout a budu tu svámi pokračovat“

Vchází asi ředitel, nebo kdo to je a za ním ta paní.
skola-svjan-prijimacky-2009-02-primak-slavomir
Také mi nějak přikývnutým gestem poděkuje a přichází ke katedře, plynule přebírá slovo věnuje se již uklidněné třídě. Celá šaráda tím je zachráněná, střih obrazu pohledu a na něj se dívá celá třída. Bez jakékoli otázky na mě, nebo na ostaní, kdo jsem, on pokračuje. Ani omluvení za zdržení, takže moji roli neschazuje.
Stejně jako ostatní poslouchám malý úvod o škole a dozvídám se že je zástupce ředitelky a že škola je taková větší rodina…
V pár bodech řekl, kolik bude zkoušek, v kterém patře a další podrobnosti, ale stejně tomu nikdo nerozumí kde je co, ale každej mu to odkyvne, ikdyž si z toho nikdo si nic nepamatuje. Je to sice na chodbě na tabuly, ale stejně je to k nepochopení.
Zástupce tu byl chvilku, pak odchází

Jazykové testy

Učitelka se ptá na anglinu a němčinu kdo chce co a následně rozdává cizojazyčné testy.
Ouvej, nojo a je to tu. To bude nadělení. Zkoušky začinají a je po srandě, to už není usměvné, tady končí komedie. Test neokecáš, tady můžeš tak maximálně prohánět tužku po papíře, ale ne pusu jak se ti zachce.
Průšvich po komedii začíná.

Fotografie

A co foto, kde je? Jaké to tam bylo a potom se podívejte, jen hlavní aktér tam není. Slávek měl spoustu práce ne z přijímaček,a le z focení a ostatních věcí, takže fotky má, ale nikdo jeho v těch akcích nefotí.

Obrázky potenciláních spolužáků

 

Chyť mě jestli to dokážeš – pokračování

Přijímačky na VOŠ, zkouška a pak škola.
P.S. má to pokračování.
P.P.S. Hurá maměnko, chystajtě slávu, oni mňa přijali.
Oznamuje se známým našim, že Slávu na školu přijali.
Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme se dohadovat, ale to je tak jediné co s tím můžeme dělat.

Jeje miminko udělalo hovínko, aneb Sláveček má zápočet

A další věci jsou pak již v miniadresáři pro spolužáky: www.7den.cz / … Svatý Jan…

Komentáře

Načítání komentářů
Tyto stránky využívají Cookies. Používáním těchto stránek vyjadřujete souhlas s používáním Cookies.Zjistit víceOK, rozumím